V roce 2014 vydal autor publikující pod pseudonymem Matěj Hořava svou prvotinu Pálenka: Prózy z Banátu (Host, 2014), která okamžitě získala mnoho pozitivních ohlasů a za niž o rok později obdržel ocenění Magnesia Litera v kategorii objev roku. Jako největší přednost debutu byl uváděn bohatý ornamentální jazyk, kterým byly vyprávěny fragmentární vzpomínky. To platí i pro Mezipřistání a paralel je mezi oběma tituly více. Nezvyklé prostředí a jazyková bariéra spojují knihy rovněž na úrovni tematické, protagonistovy vzpomínky na banátský učitelský život pak scelují světy těchto dvou knih, čímž posilují autentický efekt příběhů. Ten navozuje už samotný text na obálce knihy, ohlašující autobiografické vyprávění.

Hra na pravdu
Při čtení Hořavova textu a pronikání do jeho hry s autentičností a realitou se mi vyjevují úvodní titulky k filmu Fargo (Ethan a Joel Coenovi, 1996). Na jejich začátku je divák ujišťován o pravdivosti příběhu, jenž se odehrál na konkrétním místě a v konkrétním čase. Jména byla změněna, ale vše ostatní se událo přesně tak, jak za malou chvíli sám uvidí. Jelikož se Hořava ke svým knihám zásadně nevyjadřuje a tajemství své identity pečlivě střeží, nevíme, nakolik lze proklamované autentičnosti a reálné topografii příběhů důvěřovat. Celé toto autorské gesto s provolávanou autobiografičností knihy vytváří napětí a nabízí se otázka, nakolik jsou součástí fikčního světa knihy i paratexty (které si Hořava píše sám).

Mezipřistání tvoří téměř tři desítky krátkých textů, které vznikaly po dlouhou dobu a až později je autor vybral a zkomponoval do tohoto souboru. Největší část tvoří zážitky ze života v Gruzii. Koňakem nasáklé rozhovory s místními svéráznými postavami Hořava přenáší na papír i s jazykovými nejasnostmi a vsuvkami a věrně tak vyvolává pocit právě probíhající konverzace. Právě práce s jazykem se zdá být autorovou největší předností. Texty jsou silně rytmizované, bohatá obraznost je vtlačená do úderných vět a básnický jazyk nedává běžným vzpomínkám a emocím vyznít banálně.

Cizincem ve svém vlastním domě
Nejsilnějším pocitem prostupujícím celou knihu je odcizení od tady a teď. Neustálá přelétavost, mezipřistání, jak stojí v titulu knihy. Není to nálada, kterou by čtenář musel vytušit, ale zcela otevřeně tematizovaný problém. Neschopnost setrvat na jednom místě ústí v časté útěky z tísnivého gruzínského sídliště k přímořskému městu Batumi, na Kavkaz, k rodině na sever Čech či za bývalou láskou na Moravu. Ať už jde o návrat pouze v myšlenkách, či doopravdy, setrvat na místech, která už jednou opustil, je pro protagonistu nemožné. I to je téma, které se navrací napříč jednotlivými texty a epizodami a vypořádávají se s ním i jiné, jen krátce se vyjevující postavy. Vzpomínky pak vytvářejí kontrast k soudobému tbiliskému životu, kde Hořavův hrdina (nebo snad Hořava samotný) působí jako univerzitní učitel. Klaustrofobní podání života ve velkoměstě střídají radostné fragmenty vzpomínek na dětství či lásku prožitou v Moravském krasu, která, oproti knižní prvotině, již přináší citelné zklamání. Zatímco v Pálence milostnou tragédii čtenář pouze cítí z útržkovitých popisů, v Mezipřistání se bez rozvrácení poetické formy na moment ocitáme na návštěvě u hrdinovy bývalé partnerky v psychiatrické léčebně. Až na tomto místě se vzpomínání výrazně noří, symbioticky s popisem přírodních motivů, do sentimentu společně prožitých chvil. Možná i kvůli této zkušenosti zůstává jedinou stabilní hodnotou duchovnost, promítající se do biblických metafor a pojmenování, do popisů kostelů a chrámů i meditativního rytmu psaní.

Těžko se odpovídá nejen na otázku, o čem kniha je, ale i čím je. Jednotlivé texty lze číst nezávisle na sobě, v různém pořadí, neexistují zde vnitřní vazby nebo komplexnější příběhové linie. Autor vymezuje mnoho prostorů, v nichž se opakují tytéž obrazy, které pak v proudu textu splývají v jedno rozpité plátno. Ornamentální jazyk na sebe často strhává pozornost a děj se vyjevuje pouze na okraji. S lyrizujícími pasážemi kontrastují barvitě líčené zážitky z gruzínských oslav, svateb a domácností. Jednou se ocitáme na střeše severočeského paneláku, podruhé v přízemním bytě ošuntělého tbiliského paneláku. Právě časté střídání perspektiv a prostředí, která se slévají v koloritu česko-gruzínské krajiny, udržuje tempo a motivuje číst dál.

Nelze popřít silnou podobu Mezipřistání s Hořavovým debutem a nabízí se otázka, na kolik knih autorův specifický styl bude stačit. K vykročení ze spisovatelské komfortní zóny nedochází, a přestože to zatím ještě neškodí, pouhá výměna kulis by už mohla napříště začít nudit. Silnou stránkou Hořavova psaní ale zůstává důrazná individualizace a až magické charisma vypravěče. Přestože Hořava svou knihou nepřekvapil, jistě si výborným textem potvrdil své místo.